Už před sebou vidím cílovou páskou svého mnohatýdnového závodu. Cílová rovinka měří už jen čtyři kilogramy, to je tak strašně málo, když se dokážu ohlédnout za sebe, co všechno jsem dokázala překonat. Jenže je to stejné jako u toho běžeckého závodu, čím blíž jsem k cíli, tím namáhavější a delší je každý krok, který udělám. Poslední kila jsou vážně utrpením, a když vidím, jak strašně pomalu se ztrácí, přestávám pomalu věřit, že se mi někdy podaří dosáhnout vysněné třicítky. Zřejmě i proto, jsem si na sebe ušila bič. Zveřejnila jsem svoje fotografie a všem svým čtenářům slíbila, že o tomhle dlouhém počínání napíšu knihu. Ale i to by mohlo někde na skládce historie zapadnout, proto jsem v nakladatelství slíbila, že tuhle knihu přednostně věnuji právě tam. Dala jsem slib a ten nesmím porušit. Nesnesla bych představu, že by se o mě veřejně říkalo, že jsem nedodržela to, co jsem slíbila. Musím ty čtyři kila prostě dotáhnout, ať se mi chce nebo nechce. Musím tuhle knihu dopsat stůj, co stůj! Musím ten cíl naplnit!
Přesto cítím, že moje nadšení a moje touha upadají. Jako kdyby mi stačilo to, co mám teď. Rychle potřebuju sehnat nový hnací motor. Potřebuju novou sílu, která mě donutí nepovolit, nepřestat, dál bojovat!
A tak vám předvádím úryvek nové knihy, která ještě nedostala pořádné jméno, ale dozvíte se v ní, jak se dá okrájet sádlo z mamuta.
Týden 20
středa
Dnes vláda v čele s novým ministrem zdravotnictví vyhlásila znovu nouzový stav. Je to taková krize, že ten nouzový stav klidně může počkat až do pondělí. On totiž začne platit až za čtyři dny od půlnoci. A ještě ke všemu nám zakázali zpívat, protože se přitom prý moc prská. Od pondělí se navíc na středních školách přechází znovu na distanční výuku, když naše školství ukázalo, že si s takovou situací umí poradit. Základky zatím budou normálně učit. Mám to chápat, jako že už koronavirus ukončil povinnou školní docházku a teď se připravuje na budoucí povolání, proto se šíří jen na středních a vysokých školách?
Nejhorší na tom vše je, že se ruší koncert, na který jsem měla jít příští týden ve středu. Naposledy jsem byla na koncertě s mamkou na Čechomorech a to bylo zhruba kolem roku 2000, takže středověk, jak by řekly mé děti. Před rokem 2000, zhruba devadesátá a osmdesátá léta jsou pravěk a sedmdesátky a dál jsou doba kamenná. Mají zafixováno, že babička ve škole ještě psala na papyrus, děda je o něco starší, ten ještě tesal do kamene. Jsem prý jediná v naší domácnosti, kdo poslouchá české písničky a českou hudební scénu. Sakra, jsem Češka, proč bych ji neposlouchala, já chci těm písničkám i rozumět a rozhodně se nehodlám zabývat překladem. U české tvorby je to jasné, stručné a výstižné.
A právě ve středu jsem měla jít na mého oblíbence Pokáče. Dokonce jsem byla ochotna v Lucerna Music baru sedět i v roušce, ale člověk míní a život mění a já mám smůlu. S Pokáčem se nesetkám a to jsem se učila všechny jeho písničky nazpaměť, abych tam mohla békat s ním. Doprovodit mě měli Vojta s Aničkou, prý chtěli přinést tak velkou oběť, jako trávit se mnou jeden večer na veřejnosti. Musela jsem přísahat, málem na Bibli, že nebudu dělat ostudu. Ale ještě jsme si úplně nevyjasnili mezi sebou, co ostuda není a co se za ni už dá považovat. Vždyť i já kvůli tomu Pokáčovi zhubla těch šestadvacet kilogramů, co kdybych se neudržela a skočila na něj? Přece nezabiju vycházející hvězdu českého showbiznysu.
No nic, ve středu navečer zapálím svíčku, pustím si na youtube Pokáčovo playlist a budu plakat doba u kuchyňského stolu. Slibuju, že budu zpívat jen, když budu v kuchyni sama, abych náhodou na někoho neprskala.
Čtvrtek
Rozhodla jsem se zveřejnit svoje vlastní fotografie před a po zhubnutí pětadvaceti kilogramů. Odvážila jsem vypustit na světlo i fotky ve spodním prádle. Když Poslední Mohykán viděl moje srovnávací snímky, vyděsil se. Nevěřil, že to bylo až tak strašné.
„Baru, to je fakt šílený!“ uznal.
„S tímhle si žil pod jednou střechou,“ souhlasím.
„Hlavně jsem s tímhle žil v jedné posteli.“
„No, to si moc nežil, protože to ani jednoho moc nebavilo. Ty ses bránil zpětné vlně a já byla ráda, když jsem nemusela funět.“
„Ale kdybych ti to tenkrát řekl, víš, jak strašně by ses urazila?“ osočil mě najednou.
„Možná bych se urazila na první pohled, ale pak bych nad tím možná začala uvažovat,“ vážně mi už teď nevadí si o tomhle povídat, ale asi má trochu pravdu. Kdyby mi to tenkrát řekl, pekelně by mě to urazilo a možná bych mu zkrátila to kapesný.
„Tomu přece sama nevěříš,“ jak dobře už mě za ty roky společného života zná je neuvěřitelné. To jen já si pořád myslím, že o mně nikdo nic neví a nemůže dopředu odhadnout, jak se zachovám. Ale můj Poslední Mohykán je skutečný Indián.
Dnešní návštěva v Natur House musela být hodně rychlá, dnešní den mám fakt krutě nabitý. Přesto mi má dietoložka zvládne svěřit tu novinu. Mluvila o mně se svou šéfovou a rádi by, abych se stala tváří mělnického Natur House a budou se mnou o hubnutí dělat rozhovor. Už vidím reakci mých puberťáků, kteří se budou chytat za hlavu a budou odmítat chodit přes Prasečák, kde bude viset moje fotka. Jenže hubená fotka, takže vlastně žádná ostuda. Mohl by tam klidně být slogan: „S námi zhubla i tisková mluvčí, vy můžete taky!“ nebo třeba: „Sádlo jsme okrájeli i z tiskové mluvčí, z vás ho sundáme taky!“
Ve 14:40 konzultace u výživové poradkyně, v 15:00 už mám být na masáži na druhém konci města, v 16:00 už musím být u kamarádky Martiny na důležitou poradu, v 18:00 vyzvednout děti na tréninku, odvézt je domů a zase mazat zpátky do tělocvičny, protože od 19:00 máme cvičení s Radunkou.
Zvládnu to, ale večer v posteli si připadám utahaná, jak šňůra od záchodu. Škubou mi snad všechny svaly a oči se ne a ne zavřít. Jsem jak malé dítě, kterému se řekne, jdi spát a ono stejně ne a ne zabrat. Oči mi svítí, jak lucerny a čumím na Teorii velkého třesku skoro do dvou do rána.
Pátek
Konečně jsem se dočkala a jedem si pro mou milovanou ložnici. Bohužel bude ještě nějakou dobu stát v krabicích v pergole, protože ji jaksi nemáme kde složit. Ale dnes poprvé přišel znovu náš Ukrajinec, který tři týdny marodil s koronavirem. Nejdřív jsem měla pochybnosti, že má někde jiný a lepší kšeft, ale když jsem ho viděla, musím uznat, že jsem ho vážně osočila neprávem. Hodně zhubnul a nemoc se mu vepsala do tváře. Ale ani to nic nemění na mém názoru, že všechna koronavirová opatření jsou dost přehnaná.
Bohužel bych řekla, že se to podepsalo i na jeho rychlosti, protože jeden pidi sprchový kout obkládal dva dny.
„Miláčku, ale on vážně musí každou dlaždici řezat a upravovat,“ snažil se mě uklidnit Pán tvorstva, abych přestala vyšilovat. Ale vždyť se s tím vážně sere, jak s první láskou.
„Já vím, že ty už bys měla postavený celý dům, ale uvědom si, že by nám za půl roku spadl na hlavu,“ manžel se mě stále snaží uchlácholit. Začínám pochybovat, který z nás dvou je ten nesnesitelný cholerik.
„Ale musím uznat, Barunko, že ti to vážně moc sluší a jsem na tebe moc pyšný,“ přiznává Poslední Mohykán při cestě pro tu ložnici do Sconta.
„No konečně,“ sprásknu ruce. „Konečně tě taky napadlo mě pochválit.“
A v tu chvíli začínám spřádat plány. Cítím, jak manžel jihne a začíná se naprosto romanticky vzrušovat. Taje jako máslo. Teď je přesně ta správná chvíle na útok a dosažení svého cíle. Musím jednat, lepší příležitost už se mi nenaskytne.
„Pojedeme rovnou do toho skladu Sconta, nebo se chceš ještě podívat dovnitř do obchodu?“ zeptá se a tím mi nahraje přímo na smeč. Vlastně se nemusím ani moc snažit, už teď vím, jaké bude výsledné skóre zápasu.
„Asi rovnou do toho skladu. Co bychom v tom obchodě dělali? To leda, že bys mi chtěl koupit ještě tu předsíň, ale to asi teď není důležité,“ mávnu rukou a usmívám se jako sluníčko na hnoji. Jakmile jsem takhle milá, vím, že dostanu to, co chci.
„Tak se tam ještě zajdeme podívat,“ slibuje a to znamená, že jde zápas do prodloužení. Na náhlou smrt musím jasně zvítězit. První a poslední gól padne do jeho branky.
Jdeme do obchodu a já mu ukazuji tu předsíň v dekoru antik třešeň, která je přece úplně stejná jako skříňky v obýváku a tudíž by se k nim strašně hodila. Naštěstí nenamítá nic, že je to vlastně úplně jiná místnost. Jenže z předsíně se jde rovnou do obýváku, tak aby návštěvníkovi lahodily komody přímo do oka.
„Je krásná viď?“ povzdechnu si. „Je hele, a dokonce je na nic třicet procent sleva,“ to, že mají takovou slevu úplně na celý sortiment, zcela záměrně zatajím.
„Tak zavolej nějakou tu frndu, co tady prodává, ať nám to zabalí s sebou,“ pronese jasné rozhodnutí sotva sedm minut po tom, co vstoupíme na prodejní plochu. A to do oddělení předsíní to nějakou minutu chůze zabere. Pro slečnu prodavačku jsem ochotna si dojít přes celý obchod, hlavně rychle, než si to Poslední Mohykán rozmyslí.
U výdeje zboží přichází zděšení, když skladníci přivezou před vchod tři obrovské pojízdné vozy naplněné krabicemi a jednou obří matrací.
„Bože, táto, kam to naskládáme?“ začínám panikařit, ale když vidím, že můj Pán tvorstva stojí naprosto bez známky emocí, je mi jasně, že se to všechno do našeho auta a na vozík vejde. On by byl první, který by řval, nadával a vyhrožoval.
„Problémy se řeší, až když nastanou,“ použije naší oblíbenou repliku z filmu Hodinový manžel.
Vážně se to nakonec vejde a dokonce jsme mohli zřejmě nakoupit i o pár komod navíc, kufr v autě je skoro prázdný. Jen ta skoro dva metry široká matrace za námi na dálnici vlaje jako sněhové iglú.
Týden 21
Pondělí
Ředitelka nakladatelství Fortuna Libri, kde jsem před nedávnem slíbila, že knihu dokončím a přetrhnu cílovou pásku, zřejmě vyslyšela moje volání. Telepaticky se na mě napojila a dnes mě oslovila s tím, zda má moje kniha o hubnutí už připravený název a anotaci. Název samozřejmě nemá, protože ten neumím vymyslet nikdy, nejsem holt marketingový odborník a vážně nevím, co by se dalo dobře prodávat. Většinou se upnu na ten první pracovní a nejsem schopna se s vymýšlením hnout z místa. Prostě si na něj během psaní románu zvyknu a pak horko těžko přijímám, že kniha vyjde pod jiným jménem. Prvních pár týdnů si ten nový název ani nedokážu zapamatovat.
A anotaci? No, potěž pán bůh, tu většinou dělám až po druhém nebo třetím čtení. A to jen proto, že musím. Zkrátit 300 stránek do dvou odstavců nebo dokonce vybrat to nejzajímavější? Nějaký úryvek? To je úkol pro někoho velmi sebevědomého, zodpovědného a nerozlítaného. Co já s tím takhle rychle budu dělat?
Samozřejmě opět konám dřív, než přemýšlím a tak okamžitě odepisuji, že není problém anotaci vytvořit a poslat. Za chvíli se v té sbírce ušitých bičů utopím. A protože jsem hotový mistr v prokrastinaci, jdu si raději ohřát večeři, protože mám pekelný hlad a pak nad tím možná budu přemýšlet.
Úterý
Co byste udělali pro to, abyste měli vlastní toaletní stolek? Já bych pro něj možná i vraždila. Toužila jsem po něm jako náctiletá, kdy jsem na něj neměla peníze a moc jsem si ho přála jako vdaná panička, kdy jsem ho neměla kam dát. Sama slyším, jak divně to zní, když pořád tvrdím, jak se připravuji na konec světa a hromadím zásoby a přitom toužím po tak povrchní a nedůležité věci jako je kosmetický stolek. Jenže až nastane ten konec světa a společnost se totálně rozpadne, já budu bojovat o holý život a lovit potravu v lese, budu mít alespoň na co vzpomínat.
O uplynulém víkendu se nám s Posledním Mohykánem podařilo smontovat mou Beauty komodu ze Sconta, které říkám ladně toaletní stolek. Po sedmi letech, co bydlíme v tomhle domě, se konečně poprvé maluju jako člověk v sedě a u zrcadla, kde mám všechny své šminky po ruce. Už nemusím klečet na kolenou před zrcadlem, mžourat v koupelně, kde není vidět nebo se předklánět nad psí miskou do šperkovnice. Nad zrcadlem mám dokonce led osvětlení a po ruce šest velkých šuplíků, do kterých jsem naskládala všechny svoje poklady. Na malování si dám záležet a pouštím se do nových experimentů. Mám strašnou radost a do zaměstnání kráčím jako ta, která má doma novou toaletku, aby si toho všichni všimli.
Nadšení a radost vydrží jen do obědové pauzy. Péťa mě zpraží svým vyhublým pohledem a říká: „Máš nějak jinak namalovaný oči. Je to divný! Ne, mě se to nelíbí!“ vůbec si se mnou nebere servítky.
Lenka alespoň doteď mlčela, protože dnes jsem kuchařem a podavačem oběda pro nás dvě já. Ještě pořád jsem jí tu porci mohla sebrat. Teď se ale přidává k Péťe a přikyvuje. Taky se jí to nelíbí. Tak víte co, vy dvě krůty? Já jsem tady ta, co má nový toaletní stolek, vy dvě v paneláku se v ložnici ani neotočíte.
„Kosmetický stoleček máš krásný, ale stíny na očích fakt divné,“ souhlasí Lenka.
Obě je potrestám a za trest jim neukážu, jak vypadá moje nová ložnice. Teda až ji budu mít konečně postavenou a hotovou.
